Architektura luhačovických lázní

I když jsou základy luhačovického lázeňství kladeny do 17. století, o architektuře lázní můžeme hovořit až od konce 18. století, kdy byla postavena první skupina jednoduchých lázeňských budov, dnes již převážně nezachovaných. Nejvýznamnější stavební etapou se pak stala první třetina 20. století, kdy vznikl ojedinělý soubor staveb architekta Dušana Jurkoviče, následovaný dalšími díly secese, rané moderny a funkcionalismu.

Dochované typy staveb odpovídají vývoji luhačovického lázeňství. V 19. století převažovaly pitné kúry k léčbě zažívání, ve 20. století se lázně specializují na inhalační léčbu horních cest dýchacích. Třetím typem hlavních procedur jsou minerální koupele a vodoléčba. V menším měřítku k nim v průběhu 20. století přibývaly i jiné typy léčby: sirné koupele (nemoci kloubů a kůže), peloidní procedury (slatinné lázně) apod.

Velkorysý rozvolněný urbanismus příznivého měřítka bez rušivých zásahů je důsledkem udržení výchozí koncepce Dušana Jurkoviče z počátku 20. století po celých sto let moderní historie lázní.

V následujícím výběru jsou podrobněji představeny objekty centrální části lázní kolem Lázeňského náměstí tvořící nejvýznamnější architektonicko-urbanistický soubor Luhačovic. Tyto stavby doplňuje řada kvalitních staveb mimo toto území (v Pražské čtvrti, Bílé čtvrti, na náměstí 28. října i jinde), které zde zařazeny nejsou - podrobněji o nich např. v publikaci Moravské lázně v proměnách dvou staletí (V. Kollmann, P. Zatloukal, Olomouc 1987) nebo v průvodci Česká republika - architektura XX. století - Morava a Slezsko (Zlatý řez, Praha 2005).

I. Díla architekta Dušana Jurkoviče z období 1902-1903 a stavby navazující

Stavby Dušana Jurkoviče (1868-1947), vytvořené pro Luhačovice během pouhých tří let, spojují motivy regionální karpatské lidové tvorby s dekorativními principy secese a vlivy anglického neovernakulárního umění hnutí Arts and Crafts ve zcela originální a vnitřně soudržný nový architektonický artefakt. Drobné měřítko a citlivé zasazení staveb do parkově upravené údolní krajiny podtrhují harmonii celku. Architektura lázní tak dokládá nejen šíření moderních západoevropských podnětů do architektury a urbanismu střední Evropy přelomu 19. a 20. století, ale koresponduje i s vrcholícím emancipačním hnutím středoevropských slovanských národů, usilujících o sebeidentifikaci, mimo jiné prostřednictvím lidové kultury. Touto syntézou se luhačovické lázně liší od řady významných evropských lázní, jejichž architektonický výraz je více či méně unifikovaný, kosmopolitní, vycházející z římské klasické tradice.

Pro pochopení nejvýraznějšího luhačovického architektonického souboru - díla Dušana Jurkoviče - je neoddělitelné kulturní niveau lázní, bez něhož by toto dílo nemohlo vzniknout. Idea lázní "slovanských duchem i tvarem", Jurkovičem geniálně zhmotněná, byla nejprve formulována v okruhu brněnských intelektuálů: ředitele škol Františka Mareše, spisovatelů Josefa Merhauta, bratří Aloise a Viléma Mrštíků, lékaře MUDr. Františka Veselého (prvního ředitele nové luhačovické lázeňské akciové společnosti) a několika dalších. Podle představ doktora Veselého měly lázně vracet hostům nejen zdraví, ale i radost ze života, k níž přispívá i umění a architektura. Luhačovice se měly stát (a také se během příštích let staly) "slovanským salónem", místem setkávání osobností české, moravské a slovenské kultury.

Jurkovičův dům

Hlavní lázeňský objekt (původně "Janův dům" podle Jana Nepomuka Serényiho) byl vytvořen Franzem Waschitschkem v klasicistní podobě v roce 1822 a přestavěn Dušanem Jurkovičem v roce 1902, kdy byl zvýšen o hrázděné patro a nové zastřešení a dispozičně upraven kolem dvou nádvoří a vstupní dvoupodlažní haly. Funkce objektu se přitom nezměnila - byla vždy kombinací vanových lázní a ubytování lázeňských hostů. Dům je hlavní Jurkovičovou luhačovickou realizací. Odhmotňující gradace průčelí směrem nahoru vyjadřuje různou konstrukci a funkci jednotlivých podlaží i přítomnost starších nižších staveb v organismu domu. Stavbě dominuje třetí, hrázděné podlaží přidané Jurkovičem, nesoucí bohatou konfiguraci střech. Hrázdění je na fasádách částečně přiznáno a částečně skryto dřevěnými fošnovými obložkami, které nosnou konstrukci nekopírují, ale tvoří její samostatné výtvarně-ornamentální vyjádření. Původní omítky s jemnou secesní plasticitou pozoruhodně dotvářejí hrázdění až do podoby vzhůru se rozvětvujícího secesního ornamentu, kterému vytváří kónické omítkové pilastry pomyslné "dříky". Ornamentem je tak celá plocha průčelí, komplexně formovaná různými materiály jednotlivých podlaží. Dobový symbolismus (labutě u vstupu) a folklorní inspirace se prolínají s aktuálními proudy moderny, především britské (vstupní dvoupodlažní schodišťová hala).

Generální oprava budovy proběhla v letech 2000-2002. Původní funkce lázeňského domu je zachována a doplněna o restaurační část a bazén.
Exteriér i vnitřní prostory byly při obnově objektu maximálně přiblíženy původnímu stavu na základě restaurátorských průzkumů a dobových fotografií. Nejvíce původních funkčních prvků mobiliáře je zachováno v balneočásti - originální lehátka, zrcadla, věšáky, sedačky, židle, stůl, lavice, květinové podstavce, toaletky se zrcadlem, stolky s keramickou deskou, vše navržené Dušanem Jurkovičem. Pietně obnoveny byly tři místnosti s originálním funkčním sanitárním vybavením - repasovanými "zlatými" mosaznými vanami minerálních lázní

Vila Chaloupka

V přestavbě Kuchyňského domu z roku 1851 na romantickou "Chaloupku" se Dušan Jurkovič přiblížil karpatské lidové architektuře nejen výrazně přesazeným zastřešením, ale - oproti svým ostatním luhačovickým realizacím - také užitím techniky roubení pro nadstavbu patra nad ponechaným zděným přízemím domu. Přízemí doplnil vstupy s motivem žudra, typickým pro jižní nížinné oblasti moravské lidové architektury. Tuto koláž můžeme chápat jako odraz prolínání tří národopisných oblastí v luhačovickém Zálesí - Valašska, Slovácka a Hané - i jako výraz hledání širšího výrazového zázemí pro slovanský program luhačovického díla Dušana Jurkoviče a jeho přátel. Jurkovičova architektura se tím odpoutává od svého pomyslného mýtického pratvaru - slovanského srubu.

Původně lázeňský penzion s bytem správce lázní je dnes komorním lázeňským hotelem apartmánového typu. Dnešní podoba domu je výsledkem komplexní opravy v letech 1995-1997. Exteriér i interiér odpovídá původnímu architektonickému záměru Dušana Jurkoviče.

Vodoléčebné lázně

Podobně jako Jurkovičův dům a Chaloupka vznikl i Vodoléčebný ústav přestavbou staršího domu - Jestřabského mlýna z roku 1710. Nové lehké hrázděné podlaží Jurkovič "skryl" mezi převýšené konzoly nesoucí zastřešení. Třetí podlaží objektu tak můžeme chápat jako mohutnou dekorativní římsu lapidární starší budovy. To koresponduje s řešením interiéru, který je proveden zčásti jako dvoupodlažní převýšený prostor odpočíváren (později zaplněný převlékacími kabinami). Hlavní objekt Vodoléčebného ústavu byl pak postupně doplněn Jurkovičem a dalšími architekty v ucelený areál lázeňských budov (Říční a sluneční lázně, Slatinné lázně, kotelna a prádelna), který se vyznačuje kontextuálním architektonickým ztvárněním mladších staveb a přístaveb. Areál dosud neprošel celkovou opravou či modernizačními zásahy a může být cenným zdrojem dalšího poznání i interpretace Jurkovičova díla. Interiér dvoupodlažní odpočívárny (v původní podobě bez převlékacích kabin) je nejpozoruhodnějším vnitřním prostorem, který Jurkovič v Luhačovicích vytvořil.

Funkce objektu pro vodoléčebné lázeňské procedury nebyla nikdy změněna, stavba slouží původnímu účelu. Na rozdíl od minerálních lázní je zde používána obyčejná voda v nejrůznějších formách většinou k prokrvení a masáži svalů: perličkové a vířivé koupele, vodní děla tzv. skotských střiků. Úpravy a přístavby, které byly u objektu dodatečně provedeny, souvisely především s rozdělením provozu na mužský a ženský.

Říční a sluneční lázně

V novostavbě Říčních a slunečních lázní se projevilo "japonizující" pojetí některých mladších Jurkovičových staveb, charakteristických jednoduchým rastrem a geometrizací tvarosloví. Tomuto pojetí vychází vstříc dispozice plovárny, tvořená elementárním sériovým prvkem opakujících se kabin vymezujících nádvoří s bazénem uprostřed. Plovárna napájená z říčky Šťávnice byla v původním duchu několikrát upravena, zejména ve 20. letech 20. století v souvislosti s přístavbou sousedního Vodoléčebného ústavu a s rozdělením plovárny na mužskou a ženskou část. Při těchto úpravách byly doplňovány další kabiny a plovárna prodloužena oběma směry (včetně bazénu), což znamenalo mimo jiné posun vstupního pavilonu cca o 20 metrů směrem k ulici.

Areál koupaliště dnes téměř není využíván, i když jeho funkce nebyla změněna. Důvodem je nižší komfort oproti moderním zařízením. V převlékacích dřevěných kabinách je zachováno původní vybavení: zrcadla, poličky se zásuvkami, lavice a stoličky.

Vila Jestřabí

Vilu Jestřabí pojal Jurkovič jako výrazný, téměř symetrický objekt. Pro urbanistický charakter středu lázní má vila Jestřabí mimořádný význam. Jurkovič ji situoval v místě rozvětvení údolí kolem Jestřabí hory. Na tuto výjimečnou situaci reaguje stavba především svou orientací téměř kolmo k údolí a půdorysným tvarem se zalomením ve střední ose. Architektonicky dům následuje Jurkovičovy předchozí luhačovické realizace, s využitím hrázdění až v nejvyšším podlaží, a to i přes to, že základem domu nebyly starší zděné stavby jako u Jurkovičova domu, Vodoléčebných lázní nebo Chaloupky. Zároveň je zřejmý posun tvarosloví od křivek k lomeným formám.

Původně lázeňský penzion je dnes hotelem, komplexní oprava objektu proběhla v roce 2000. Exteriér odpovídá původnímu architektonickému záměru Dušana Jurkoviče, interiér je mu stylově přiblížen.

Hudební pavilón

Pavilon je drobná centrální stavba variující na téma odhmotnění svého středu mezi masivním kamenným soklem a monumentální "vznášející se" střechou nesenou subtilními dřevěnými podporami (původně zřejmě výrazně barevnými). Jurkovičův futuristický novotvar kombinuje jehlanový tvar soklu pokračující ve vrcholu zastřešení s dynamickými rozvírajícími se křivkami konzol pódia a podhledu. Zároveň ale stavba evokuje lázeňské gloriety či altány 19. století a je pevně svázána i s Jurkovičovým etnografickým východiskem - "pratvarem" karpatského lidového domu, u něhož lze vypozorovat podobné odhmotňující gradace. Přemístěním z lázeňského náměstí od Jurkovičova domu na dnešní místo (krátce po dokončení) a drobnými úpravami byl částečně pozměněn architektonický výraz pavilonu.

Sirné a slatinné lázně

Stavba představuje formální navázání na Jurkovičovo architektonické pojetí lázeňských budov, především na nedalekou vilu Jestřabí, konstrukčně je ale provedena běžným zděným způsobem a motiv hrázdění je převeden do omítky. Tvarový charakter střech i "hrázdění" podržela i nástavba objektu z r. 1941, při které byl objekt zvýšen o jedno patro, plně v logice původní budovy.

Budova dnes slouží vanovým koupelím, rašelinové ani sirné lázně zde již nejsou provozovány.

Pavilon tenisového klubu

Drobná symetrická stavba tvořící zázemí tenisových hřišť zdařile navazuje na Jurkovičovu architekturu, zejména pokud jde o měřítko a přiznanou konstrukci (dřevostavba na kamenné podnoži). Architekt Skřivánek byl členem správní rady lázní a spolumajitelem stavební firmy. Objekt je zachován převážně v autentickém stavu a slouží původnímu účelu.

II. Domy "alpského" stylu z poslední čtvrtiny 19. století

Před příchodem Dušana Jurkoviče byly pro celkový charakter lázní určující domy v "alpském" stylu spolu se staršími klasicistními objekty. V řadě případů šlo o slohové kombinace sledující aktuální výtvarné principy historismu, resp. eklektismu. Reprezentovaly tak obecný kosmopolitní charakter architektury, běžné tehdy ve většině evropských lázeňských míst.

Vila Lipová

Vila Lipová je příkladem stylové přestavby staršího objektu - Slanovodského mlýna, připomínaného již v polovině 17. století. V roce 1883 byl přestavěn do dnešní podoby lázeňským správcem - stavebním mistrem Václavem Pirchanem v "alpském" stylu. Na starším zděném přízemí tak vzniklo patro pro ubytování lázeňských hostů. V prvním období budování moderních lázní (do roku 1909) byla vila "Pod lipami" centrem společenského života lázní - bydlištěm ředitele lázní a zakladatele novodobé lázeňské péče MUDr. Františka Veselého a jeho ženy Marie Calmy Veselé, operní pěvkyně a organizátorky kulturního života lázní. Skromně působící jednoduchá stavba byla v roce 1943 přeměněna na muzeum.

Vila Alpská růže

Tato vila je dnes nejcharakterističtější luhačovickou ukázkou tzv. "alpského stylu", který určoval podobu lázní ve druhé polovině 19. století za Otty Serényiho.

Dům slouží původní funkci - ubytování lázeňských hostů. Vnějšek i vnitřek objektu jsou částečně pozměněny pozdějšími úpravami.

Vila s lékárnou (vila Austria)

Vila lékárníka a nájemce zasilatelstva minerálních vod Seicherta. Novorenesanční architektura s nárožní diagonálně situovanou věží je na všech fasádách doplněna prvky "alpského" stylu s dřevěnými vyřezávanými lodžiemi, balkóny a štíty. Celek přesto nepůsobí disharmonicky. Půdorys domu reaguje na koncovou polohu v městské zástavbě i na tvar pozemku. Architektonicky jde o jednu z nejzdařilejších realizací historizující architektury v Luhačovicích.

Dům slouží původním funkcím bydlení a lékárny, které jsou nově doplněny výstavní síní v přízemí domu.

III. Akademická secese a klasicizující modernismus první třetiny 20. století

Hlavní budovy Lázeňského náměstí (s výjimkou Jurkovičova domu), realizované na základě Jurkovičovy výchozí urbanistické koncepce, byly provedeny již v odlišném architektonickém pojetí různými autory. I když jde o stavby slohově různorodé, lze na nich vysledovat výraznou klasicizující tendenci. Jde přitom vesměs o významná díla předních českých architektů, ovlivněných především Otto Wagnerem (Emil Králík, František Roith).

Dům Bedřicha Smetany

Přední dílo wagneriánské geometrizující secese s řadou originálních uměleckořemeslných prvků v interiéru. Debut mladého projektanta představoval první výrazný zásah do Jurkovičova pojetí lázní, ve srovnání s konkurenčním soutěžním návrhem Františka Roitha v duchu radikální moderny však již vyzněl poněkud anachronicky. Budova koncipovaná jako luxusní hotel měla být středem zamýšlené trojice staveb propojených zčásti realizovanými lodžiemi.

Kompozice budovy spočívá v monumentální skladbě jednoduchých geometrických těles, doplněných klasicizujícími prvky říms a pilastrů, které jsou ale rovněž provedeny v abstraktních geometrických formách. Dekorativní výzdoba je redukována na keramické geometrické prvky, figurální reliéfy a ocelová zábradlí. Hlavním výrazovým prostředkem je kontrast několika textur omítek stejné barvy, které (spolu s rastrováním oken) přibližují tuto architekturu stavbám geometrické moderny. Symetrická trojtraktová dispozice domu je uspořádána kolem střední polygonální schodišťové haly. Dům byl otevřen v roce 25. výročí úmrtí hudebního skladatele Bedřicha Smetany, necelý rok poté, kdy v Luhačovicích zemřela jeho druhá žena Betty Smetanová.

Původní funkce luxusního hotelu je i po kompletní opravě domu z let 1993-1995 zachována, chybějící restaurační prostory byly vytvořeny úpravou podzemního podlaží.

Ředitelství lázní

Na Dům Bedřicha Smetany navázal architekt Králík s časovým odstupem téměř puristickou stavbou administrativní budovy ředitelství lázní. Oběma domům je společná noblesa a velkorysost, ale i akademičnost a monumentalizující pojetí interiéru. Energicky je rozvržena parterová část hlavního průčelí s velkoformátovými okny, provedená v horizontálních pásech umělého kamene kontrastně k celku a krytá oceloskleněnou markýzou.

Lázeňské divadlo

Moderní slovanské lázně měly být od počátku i kulturním a uměleckým střediskem. Již v roce 1906 byla proto vypsána soutěž na projekt divadelní budovy. V konkurenci modernistického návrhu F. Roitha a návrhu D. Jurkoviče byl k realizaci vybrán projekt F. Skopalíka, v jehož výrazu se mísí secesní dekorace s klasicizujícím pojetím celku. Dispozičně vychází z divadel 19. století s chodbou obíhající hlediště a se strmým balkónem nad ním. Nízkonákladová stavba byla otevřena bez sociálního zázemí, skladu kulis, jen s lepenkovou střechou. Interiér měl ale připomínat "kamenná" divadla.

Inhalatorium

Klasicizující modernismus 20. let 20. století, nesoucí formální rysy české kubistické architektury ve zpracování fasád, mansardovém zastřešení i v celkové symetrické kompozici završené monumentálním portikem "zahradního" vstupu. S původními východisky kubistické architektury se ale forma stavby míjí, což dokládá mimo jiné interiér hlavní haly, provedený ve stylu blízkém předkubistické geometrické moderně.

Pozoruhodné jsou některé technické prvky z "pionýrského" období lázeňských procedur, zachované v budově (funkční dekompresní komory s tlakově odolnými okny a dveřními uzávěry, včetně měřících přístrojů). V Inhalatoriu je vyústěn Janův pramen. V době vzniku šlo zřejmě o jedno z největších inhalatorií v Evropě, což vyplývalo ze specializace lázní na inhalační léčbu horních cest dýchacích.

Původní funkce pro inhalační lázeňské procedury je i po komplexní obnově objektu v letech 2000-2001 zachována a doplněna o širší nabídku procedur.

Pramen Ottovka

Pramen byl zachycen roku 1905 a pojmenovaný stejně jako ostatní prameny po členu rodu Serényiů. Vyústěn byl nejprve do romantické "jeskyně" s gotizujícím průčelím ve strmém lesním svahu, v roce 1929 byl pak před tuto scenérii doplněn klasicizující gloriet s novým prameníkem uprostřed, dílo architekta Josefa Skřivánka.

Společenský dům

Hlavní lázeňská společenská budova, Společenský dům ("Kursalon") proponovaný na západním břehu Šťávnice již regulačním plánem Dušana Jurkoviče, byl uskutečněn vynikajícím pražským architektem Františkem Roithem až s mnohaletým zpožděním. Tímto objektem získaly lázně mimo jiné velký sál a další velkorysé prostory pro nabídku využití volného času lázeňských hostů. Stavba je kompozičně svázána s řešením lázeňského náměstí.

I přes zřetelné funkcionalistické rysy je budova rozvržena velmi klasicky a svědčí o autorově sepětí s předválečnou modernou a monumentalismem a jeho vynikajícím smyslu pro dokonalý detail s pojetím blízkým stylu art deco. Naopak téměř "spartánské" a funkcionalisticky věcné je vyznění ubytovací části v horních podlažích.

Objekt je vysoce autentický včetně části původního nábytkového vybavení, užito bylo kvalitních materiálů (ušlechtilé kovy, keramické obklady, mozaikové dlažby apod.).

Objekt plně slouží původním účelům a to jak ve společenské a stravovací části (dvorana s tanečním parketem, venkovní pódium, velký sál, knihovna, kluby, bar, prostory pro stravování lázeňských hostů i zaměstnanců), tak v části ubytovací. Dispoziční změny v něm neproběhly téměř žádné. Zachována jsou pozoruhodná původní svítidla i dobový nábytek.

IV. Organický funkcionalismus 40. let 20. století

Od konce 20. let 20. století, kdy se v tehdejším Československu začala výrazně uplatňovat funkcionalistická architektura, lze v Luhačovicích sledovat úsilí o nalezení univerzálnějšího, ale opět jednotného charakteru lázeňských budov. Snad proto lze právě mezi funkcionalisticky orientovanými architekty nalézt výrazný smysl pro kvality Jurkovičovy tvorby, spojený s hlubším respektem k ní. Svoji roli mohl sehrát i nový zájem o etnografismus či rustikálnost, kulminující koncem 40. let 20. století. Završením tohoto pozitivního vývoje bylo dotvoření lázeňského centra lineárním souborem staveb Oskara Pořísky.

Kolonáda s pavilóny pramenů, vyšetřovací a výzkumný ústav s restaurací a kavárnou

Pořískův komplex staveb vychází z jeho urbanistických studií ze 40. let, v nichž usiloval o dokončení a scelení lázeňského centra poznamenaného vstupem monumentálních symetrických solitérů Smetanova a Společenského domu do Jurkovičovy rostlé koncepce lázní. Architekt tyto protiklady smiřuje vložením skupiny lineárně řazených staveb, které nerezignují na nutnou velkorysost, ani neruší intimitu vstupního předprostoru Jurkovičova domu. Do těžiště organické kompozice je vložen "kloub" (ústřední lázeňská dvorana s pramenem Vincentky), z něhož se odvíjí segmenty Velké kolonády s pramenem Amandky a Malé kolonády s navazujícím vyšetřovacím a výzkumným ústavem. Velkými poloměry zakřivení se obě křivky váží k protějším dominantám náměstí. Zadní atria kolonád, podobně jako prosklené čelo a sloupoví haly Vincentky, propojují stavbu i celé náměstí s přírodním rámcem lázeňského lesoparku. Výtvarná výzdoba interiéru haly keramickými mozaikami je mladší - z roku 1957 - a je již koncipována v duchu socialistického realismu (Stanislav Mikulaštík, Jan Kobzáň, Josef Kousal).

Předností Pořískova řešení je nenásilné propojení monumentalizující a organické koncepce lázní z předchozích let a šťastně zvolené měřítko budov, které činí i z nejrozměrnější stavby lázeňského náměstí kontrapunkt Jurkovičova domu. Kolonáda je dalším stavebním objektem, který dotvořil prostor založený Jurkovičem a respektuje i dominantní Jurkovičův dům, jemuž dává svým elegantním prohnutím vyniknout.

Objekt plně slouží původním účelům, a to jak v jižní části lázeňských kolonád s halami pramenů a obchody, tak i v části severní se zdravotnickými zařízeními (poliklinika, lékárna) a restauračními provozy. Dispoziční změny v něm neproběhly téměř žádné.

Jiné významnější objekty

Kaple sv. Alžběty

Barokní kapli nechali kolem roku 1743 pro nemocné postavit Serényiové v blízkosti léčivých pramenů.

Pomník MUDr. Františka Veselého

Přední moravský folklorista Franta Úprka zvěčnil doktora Veselého v téměř klasickém kontrapostu, s gestem poukazujícím na bohatství tryskajících vod. Socha je z bílého přírodního krystalického mramoru a měla být umístěna na balvanu, zpod něhož by vyvěral pramen. Původně byla proto umístěna ve svahu (v prostoru dnešního pomníku Leoše Janáčka). Byla vytvořena v roce 1925.

Pomník Leoše Janáčka

Pomník Leoše Janáčka je od předního českého sochaře Karla Pokorného. Byl vytvořen v roce 1954.

Bruselská fontána

Fontána, vytvořená Janem Kavanem pro nádvoří československého pavilónu na světové výstavě v Bruselu (EXPO 1958), byla v roce 1960 přenesena do Luhačovic. Zvolené místo před Smetanovým domem umožnilo obohatit tento secesní "Gesamtkunstwerk" výtvarně příbuzným dílem.