Plných 25 let lázeňským hostem Luhačovic

Přestože je první pobyt Leoše Janáčka v luhačovických lázních doložen zápisem v seznamu hostů až v roce 1903 (odkdy byly vedeny seznamy hostů na ředitelství lázní), z jeho korespondence i autobiografických vzpomínek vyplývá, že poprvé navštívil Luhačovice již v roce 1885 nebo 1886. Pozval jej jako 32letého sbormistra Besedy brněnské a skladatele jeho strýc Jan Janáček, který byl farářem ve Vnorovech na Slovácku. Janáček si sem znovu zajel v srpnu 1886 a v muzejních archivech existují dokumenty, že zde byl společně s Antonínem Dvořákem, s nímž se osobně poznal za studií v Praze. Další, již doložený pobyt v Luhačovicích je z roku 1892, kdy se Janáček poznal s lidovými hudebníky z Březůvek, jejichž lidovou muziku notačně zaznamenal. Pravidelně začal luhačovické lázně navštěvovat Leoš Janáček od zmíněného roku 1903, kdy přijel na pozvání svého přítele, ředitele a budovatele Akciové společnosti lázní luhačovských MUDr. Františka Veselého, s nímž se znal z brněnského Klubu přátel umění a Ruského kroužku. Dne 4. září 1903, kdy bydlel od12. srpna v Ředitelském domě (jenž byl po válce zbourán při stavbě nové kolonády) na náměstí, vepsal do deníku ve zdejším Hložkově knihkupectví věnování.

V následujícím roce 1904 i v roce 1905 bydlel ve vile Vlastimila, kterou postavil jako svou první luhačovickou stavbu slovenský architekt Dušan Jurkovič pro svého přítele a správce luhačovické vodoléčby Františka Pospíšila v postupně se rozrůstající vilové Pražské čtvrti. Ve vile Vlastimila se Janáčkovi tak zalíbilo, že se zde ubytoval ještě v letech 1914, 1916 a 1917, kdy zde také rozepsal Zápisník zmizelého. Také v nedalekém Augustiánském domě (který pro starobrněnský klášter augustiánů postavil v roce 1903 brněnský architekt Vladimír Fišer, freskami a sgrafity jej vyzdobil malíř Jano Köhler) trávil letní ozdravné pobyty v roce 1912 a každoročně od roku 1918 až 1928, napsal zde v roce 1926 během tří týdnů svou slavnou Glagolskou mši. Pro úplnost ve zbývajících letech 1906 se ubytoval ve vile Růžová (poblíž tenisových kurtů), v roce 1907 a 1908 v Janově (dnes Jurkovičově) domě a v roce 1911 ve vile Jestřabí.

Leoš Janáček při svých opakovaných letních návratech ve vzkvétajících luhačovických lázních i okolní krásné přírodě hledal zapomnění a úlevu od doléhající tíže osudu (stále se nedostavující uznání jeho tvorby, smrt obou dětí, zvláště milované dcery Olgy, ne zrovna šťastné manželství i tělesné neduhy - bolesti v kloubech a zádech, nemocné hlasivky a nosohltan), zdraví, přátelství, lásku a inspiraci. Pamětníci vzpomínají, jak se elegantně oblečený pán ve světlém či tmavém obleku, vždy s vestou a kravatou, ve slamáku, tvrďáčku, plátěné čepici či jen prostovlasý procházel s hůlčičkou po Slanici, jak říkal Lázeňskému náměstí. Ještě častěji se však toulal v luhačovské přírodě, na lesních cestách naslouchal zpěvu ptáků, posedával na lavičkách na stráních a zaznamenával si do zápisníčku, na útržky papíru či manžety košile přírodní zvuky i nápěvky rázovité mluvy zdejších lidí, které se pak objevovaly v jeho tvorbě. Janáček jako zaujatý pozorovatel přírody i lázeňského života nelenil a býval mezi prvními ranními hosty u pramenů, aby podle hlasu nalévaček minerální vody usuzoval jejich náladu, stejně jako se zaposlouchal do melodie konverzace pekařských učňů, trhovců i sedláků vracejících se z místního tržiště, soustředěně ve zdejším okolí sbíral a zaznamenával lidové písně.

Skladatel zde byl uznáván a lidé rádi vyhověli přání svérázného pána, který měl svůj stůl v obou lázeňských restauracích a vítali jej v nich jako stálého hosta. Znal se dobře s lázeňskými lékaři a měl své oblíbené lázeňské maséry, vstříc mu vycházela majitelka vily Vlastimila či kustod v Augustiánském domě při ubytování. Do doby, než byla vybudována železniční přípojka z Újezdce do Luhačovic (1905), jezdil pro Janáčka s kočárem sám starosta obce František Černocký. Janáček se vyjadřoval pochvalně v korespondenci své ženě do Brna o stále více se rozvíjejících lázních, jež doprovázel i rozmáhající se společenský ruch a kulturní život. Přestože byl skladatel přijíždějícími přáteli z brněnské bohémy bratry Vilémem a Aloisem Mrštíkovými, Josefem Merhautem, Janem Kuncem, Františkem Marešem, malíři Františkem Pečínkou, Jožkou Uprkou atd. potěšen a zdejší společností ctěn, unikal někdy raději do samoty v přírodě.

O počátek Janáčkova uměleckého věhlasu - uvedení opery Její pastorkyňa v Národním divadle v Praze v roce 1916 se zasloužila především druhá žena MUDr. Františka Veselého, mladá inteligentní pěvkyně a spisovatelka Marie Calma, jejímž osobním přičiněním se také rozvíjela úroveň kultury, lázeňské společnosti v Luhačovicích. Její obratnou diplomacií i finančním zaručením dr. Veselého za 6 představení v případě neúspěchu se Janáčkově hudbě pražskou premiérou konečně otevřely brány do světa.

V jeho životě sehrály Luhačovické pobyty ještě další významnou kapitolu, kterou představovalo zdejší seznámení s krásnými ženami, které ho citově zasáhly a umělecky inspirovaly. Kromě Marie Calmy Veselé, jež Janáčkovi přímo usnadnila cestu na hudební Olymp, to byly především dvě půvabné Kamily, ale i pěvkyně - interpretky jeho oper, jež sám do lázní pozval.

Za romantických okolností se seznámil s 28letou Kamilou Urválkovou (poslala mu ke stolu jednu rudou růži z kytice, kterou nosila na kolonádním korzu v rukou), půvabnou chotí lesního správce v Zaháji na Ledečsku. Zaujala Janáčka nejen svým šarmem, ale i příběhem nešťastné lásky, který hudební skladatel a pozdější dirigent L. V. Čelanský zachytil v opeře Kamila, jež byla uvedena v roce 1887 v Národním divadle v Praze. Toto autobiografické zpracování se Urválkové dotklo, proto jí Janáček slíbil, že o ní napíše novou operu Osud, což spnil, a první dějství se odehrává přímo na luhačovické kolonádě. Scénické realizace se však nedočkal, protože k ní došlo až 30 let po jeho smrti současně v Brně a ve Stuttgartu v říjnu v roce 1958.

Osudové setkání Janáčka s druhou múzou Kamilou Stösslovou se odehrálo v červenci 1917 při procházce Pražskou čtvrtí, jíž obratem poslal kytici růží s dopisem, kterých v průběhu 12 let přibývalo. 25letá černovláska z Písku, provdaná za obchodníka se starožitnostmi, přijela se svým ročním synkem do Luhačovic. Později se obě rodiny seznámily a stýkaly, Janáček Stösslovy zvával na koncerty a premiéry do Brna, Prahy i Vídně, Janáčkovi zase jezdili do Písku. Vztah Leoše Janáčka ke Kamile Stösslové, která jej inspirovala k největším dílům, byl s různou mírou vhledu i pochopení zobrazen i v biografiích i uměleckých zpracováních. Od knihy Františka Kožíka - Po zarostlém chodníčku přes film Jaroslava Jireše - Lev s bílou hřívou až po hezkou publikaci Vlastimila Vokurky - Luhačovice a Leoš Janáček ad. Nejvýstižněji jej asi vyjádřil dirigent a znalec Janáčkova díla Jaroslav Vogel v knize Leoš Janáček, Život a dílo: "Nikdy nevedl tak problematický vztah k tak požehnaným výsledkům, nikdy nerozezvučel tragický sebeklam tak ryzí a tak hluboce pravdivé tóny, a to nejen v Janáčkově hudbě, ale i v nesčetných slovních projevech..."

Naposledy se v luhačovických lázních ubytoval Leoš Janáček v Augustiánském domě 1. července 1928. Třetí den po příjezdu oslavil 74. narozeniny. Po skončení třítýdenního pobytu 21. července odjel do Brna, kde očekával příjezd Kamily Stösslové, kterou pozval na prázdniny do Hukvald, kam společně odjeli i s jejím synkem 30. července. Při procházce a následné bouřce se 6. srpna nachladil a po 2 dnech ulehl. 10. srpna byl se zápalem plic převezen do ostravské nemocnice, kde 12. srpna 1928 umírá. Truchlila nejen Kamila Stösslová...